O METODĚ CVIČENÍ

Feldenkraisova^® metoda předpokládá, že lidské bytosti mají potenciál transformace a že všichni lidé bez ohledu na svůj věk nebo předpoklady mají schopnost učit se.

„V dokonale vyspělém těle, které vyrůstalo bez velkých emočních poruch, pohyby postupně inklinují k tomu, aby vyhovovaly mechanickým požadavkům okolního světa. Nervový systém se vyvinul pod vlivem těchto zákonů a je jim přizpůsoben. Nicméně v naší společnosti pod slibem velké odměny nebo intenzivního trestu, tedy deformováním vyrovnaného vývoje systému, vylučujeme nebo zakazujeme mnoho činů. Výsledkem je to, že si pak v dospělosti musíme vytvářet zvláštní podmínky pro další zrání mnoha zadržených funkci. Většinu lidí je nutno naučit nejen zvláštním pohybům našeho repertoáru, ale také reformovat vzory pohybů a přístupů, které neměly být nikdy vyloučeny nebo opomíjeny.“

(Feldenkrais, Moshé: Higher Judo: Groundwork. New York: Frederick Warne & Co. 1952.)

První roky života trávíme objevováním, jak spolu různé části našeho těla navzájem souvisí a jaký je jejich vztah k okolí. Učíme se poznávat, kde máme ruce, jak daleko jsou naše nohy od hlavy, kde je nahoru a dolů. Nesmíme opomenout, že lidské bytosti jsou jediní tvorové, kteří se musí učit pohybu.Bez tohoto procesu učení bychom nemohli svá těla používat. Nevěděli bychom, jak sladit pohyb nohou a rukou při lezení a chůzi, při udržování rovnováhy nebo při celkovém fungování v okolním světě. Pro většinu z nás je tento proces učení naplněn v okamžiku, kdy se můžeme pohybovat tak, abychom přežili. Hravé experimentování s pohybem a všímavé chápání a sbírání zkušeností z toho, co probíhá v našem těle, skončí. Začínáme se pohybovat automaticky. Spokojíme se s prováděním svých činností obvyklým a nám dobře známým způsobem, který je pro nás jistotou. Jakmile dosáhneme přijatelného stupně schopností, přestaneme zdokonalovat své pohyby a prohlubovat uvědomování si vlastního těla. Kdo z nás se vědomě snaží zlepšovat svou chůzi? Nikdo – pokud se nám někdo nezačne smát. Tělo kojence a jeho schopnosti se od těla pětiletého dítěte nebo dospívajícího či dospělého jedince dost liší. Nikdo z nás neprochází životem s vybavením pohybových schémat, jež byla vyvinuta a kodifikována do věku tří let. Neurologické návyky z tohoto období jsou v rostoucím a měnícím se těle neupotřebitelné. Přesto však většina lidí provádí po celý život stejné pohyby, schémata, která se kdysi naučili během několika let po narození. Totiž ve chvíli, kdy cítíme, že daná schémata začínají být méně účinná, snažíme se je obvykle silou ustálit. A pokoušíme se o to nevědomě všichni, bez ohledu na úroveň našich znalostí o somatice. Všeobecně předpokládáme, že všechny naše zdravotní problémy vznikají proto, že naše těla nejsou schopna vydržet námahu způsobenou určitou činností, nebo proto, že nejsou silná, odolná a nemají dostatek vytrvalosti. Třetí možný důvod, kterým si rádi ospravedlňujeme vznik problémů, je náročnost samotné činnosti. Snažíme se pak tuto situaci napravit buď posilováním a zvyšováním pružnosti těla (případně zvyšováním odolnosti) nebo se dané činnosti vyhýbáme. Málokdo z nás uvažuje o možnosti, že příčinou našich potíží je způsob provádění dané činnosti - tzn. jak se pohybujeme a jak své tělo v danou chvíli používáme. Jak velkou část sebe sama můžeme ve skutečnosti vnést do činnosti, kterou vykonáváme, do uskutečňování cíle, kterého chceme dosáhnout? To je důležitá otázka, pokud se ptáme na schopnosti jednotlivce účinně fungovat ve světě. Omezujeme svůj vlastní obraz učením se pouze toho, co potřebujeme nezbytně vědět. Nevyužíváme svůj skutečný potenciál, ale jen zlomek svých možností, nezbytných k přežití ve společnosti. Ta nám určuje pravidla, podle nichž si vytváříme bezpečná schémata, ve kterých žijeme. Zavíráme svůj vlastní systém tím, že omezíme jeho možnosti na nezbytné a společností akceptovatelné minimum.

Feldenkraisova^® metoda se snaží tento uzavřený celek znovu otevírat prostřednictvím pohybu a jeho zkoumání. Vychází z toho, že jednota mysli a těla je objektivní skutečnost. Nejsou to jen části, které se k sobě nějak vztahují, ale představují při fungování nerozdělitelný celek. Mozek bez těla by nemohl myslet; pokračování mentálních funkcí je zajištěno přinejmenším odpovídajícími motorickými funkcemi: „Výhodou přístupu k jednotě mentálního a muskulárního života prostřednictvím těla je ve skutečnosti to, že vyjádření pomocí svalů je jednodušší, protože je konkrétněji a snadněji lokalizovatelné. Je rovněž nesrovnatelně jednodušší přimět osobu, aby si uvědomila, co se děje v těle proto přístup pomocí těla přináší rychlejší a přímočařejší výsledky. Při působení na význačné body těla, jako jsou oči, krk, dech nebo pánev je snadné způsobit na místě markantní změny nálady.“ (Feldenkrais, Moshé: článek Body and Mind. Vídeň: archiv Feldenkrais Verband Österreich 2004.) Při výuce pohybu podle Moshého Feldenkraise si studenti znovu vytvářejí zkušenosti jako v dětství, kdy se učili uspořádávat a řídit pohyby těla, včetně veškerých aspektů interakce s prostředím a zkoumáním možností, jak se tímto prostředím pohybovat. Jedním z nejdůležitějších účinků výuky je schopnost naučit se nejen pohybovým dovednostem, ale skrze pohyb i procesu samotného učení. Podstatou metody je to, že se člověk učí prováděním a zkoumáním konkrétních pohybů, na bázi běžných motorických dovedností, odstraňovat navyklá strnulá schémata svého myšlení, jednání a chování. Pohyby jsou pomalé a opakované – nejedná se však o opakování mechanické. Jejich pozitivní výsledky nespočívají v napínání nebo změkčování svalů, ale ve zlepšování účinnosti, s níž mozek tyto pohyby řídí a koordinuje.
 

Cílem Feldenkraisovy^® metody je obnovovat a zdokonalovat funkčnost těla. Když se nám podaří prostřednictvím zcitlivění kinestetického vnímání vědomě propojit kostru, svaly, vnitřní orgány a jejich vzájemné vztahy ve vnitřní prostorové a časové souvislosti, začne náš mozek fungovat jinak. Budeme mnohem uvolněnější a flexibilnější při jakékoli činnosti, v jakékoli situaci. Tento druh vědomého učení je úplný, když se nový způsob činnosti stane automatickým nebo dokonce nevědomým, stejně jako všechny zvyky. 

„Výhodou zvyku získaného uvědoměním je to, že když se při konfrontaci se skutečností ukáže jako nevhodný nebo nepřizpůsobivý, snadno vyvolá nové uvědomění a tak pomůže k vytvoření čerstvější a použitelnější změny. Jsem pevně přesvědčen o tom, že stejně jako nám anatomie pomohla k důvěrné znalosti práce těla a neuroanatomie k pochopení některých činností psychiky, tak nám pochopení somatických aspektů vědomí umožní poznat se důvěrněji.“

(Feldenkrais, Moshé: článek Body and Mind. Vídeň: archiv Feldenkrais Verband Österreich 2004.)
 

Od vědomého pohybu k uvědomění si sebe sama nás dovede výuka, cvičení. Co se získaným vědomím, zkušenostmi, zážitky a poznatky je jen na nás. Abychom mohli dosáhnout vyšší úrovně – tj. zautomatizovat nový způsob provádění pohybu, nový způsob myšlení, jednání nebo chování a přitom je zachovat ve flexibilní a efektivní podobě – je nutné samostatně veškeré prožitky průběžně analyzovat a hledat formy jejich integrace do našeho běžného života. V souladu s procesem učení se prostřednictvím sebepoznávání bezprostředně souvisí i požadavek seberegulace, který je na studenta kladen. Právě to vytváří z učení ve Feldenkraisově^® metodě proces a ne „biflování“ nutného, na jaké jsme od dětství zvyklí. Učitel zde nefunguje jako vnější cenzor, který má moc hodnotit váš výkon. Neexistují žádné recepty na „správné“ pohyby, neřekne vám jak dýchat nebo chodit, jak sedět nebo stát. Naučí vás, jak se stát svým vlastním měřítkem účinných pohybů tím, že vám vytvoří příznivé prostředí. Prostředí, kde ano i ne stojí proti sobě, ale mají stejnou hodnotu, prostředí plné vyslovených i nevyřčených otázek, místo, které ožívá přítomným vnitřním dialogem. Když zjistíte, že se při výuce usmíváte, děláte právě něco, co funguje. Že to děláte bez námahy a úsilí, které je nezpochybnitelnou brzdou při zdokonalování vnitřního cítění. Otázka redukce usilování má při sebepoznávání se prostřednictvím pohybu velký význam. V naší kultuře je rozšířeno uvažování typu: „více znamená lépe“ a „ když to nejde silou, jde to ještě větší silou“. Ve Feldenkraisově^® metodě platí pravý opak. Čím méně se snažím, pomalejší a jednodušší pohyb provádím, tím dávám sám sobě více času a prostoru všimnout si sebemenší změny, která může být pro můj další vývoj zásadní.

Feldenkraisova^® metoda má 2 směry přístupu k učení: skupinovou variantu Pohybem k sebeuvědomění a individuální Funkční integraci. Přístup Moshého Feldenkraise ke studentům byl v obou směrech vždy velmi otevřený, někdy i nepříjemný. Kladl důraz na to, abychom jako studenti, učitelé i lidé vnímali nejen sebe, ale především ostatní ve svém okolí jako individuality, nezaměnitelné originály a podle toho s nimi jednali. Vyžadoval individuální přístup a absolutní přítomnost při vedení hodin. Jeho skupinové lekce mají pevnou strukturu, v rámci které je ale možné a potřebné variovat pohyby podle momentálního složení skupiny lidí. Jiná skupina – jiná hodina. V individuálních hodinách nenajdete dvě stejné. I kdybychom pracovali s jedním člověkem, který má silný pohybový stereotyp, stokrát, každá lekce, kterou mu dáme, bude jiná. Stane se to v jiný den, váš klient i vy budete mít pokaždé jinou náladu, zážitky – celá situace bude jiná, přítomná, neopakovatelná. A vy budete volit jiné pohyby a prostředky, jak s ním navázat kontakt a vést neverbální dialog tak, abyste mu pomohli společně dovést jeho tělo k funkčnosti.
 
Celý text je vypsán z úžasných stránek Petry Oswaldové www.feldenkraisovametoda.cz